Proč svým synům nenosím aktovku…

Nedávno jsem si při čekání na našeho malého gymnastu sedla do kavárny, objednala zázvorový čaj a otevřela knihu. Těšila jsem se, že si užiju klidný čas jen sama se sebou.

Velmi brzo jsem ale byla vytržena ze svého stylového posedávání. Do kavárny vstoupila maminka se dvěma dětmi a to mladší z nich tedy očividně nebylo zrovna v nejlepší náladě. Svou cyklohelmu velmi záhy vztekle mrsklo na podlahu a vše podporovalo notným křikem. Nejsem žádný puritán, i naši synové měli své výraznější chvíle, kdy jsem si byla jistá, že se hanbou okamžitě propadnu! Ale tahle maminka vůbec nehnula brvou, helmu tiše zvedla a svého vzteklouna utěšovala slovy, že už je moc hodin, je třeba jít domů a když nebude moct, tak že ho vezme do náruče.

Celé mi to ale přišlo nějaké divné a při bližším pohledu jsem zjistila, že maminka má svou kabelku, samozřejmě v praktické velikosti, na zádech aktovku staršího syna a k tomu ještě tašku s nákupem. Donutilo mě to zamyslet se nad tím, jak to asi chce všechno sama pobrat? Jako chobotnice na první pohled rozhodně nevypadala.

Ihned mi na mysl vytanuly ty zástupy maminek, které čekají před naší školou na svá robátka, která už co své maminky zahlédnou, začnou sundávat batohy z ramen a místo pozdravu je předávají mamince. Vždy mě to popuzovalo, ale čím jsem starší, tím je to pro mě horší.

Svým synům jsem batoh nebo aktovku nikdy nenosila. Zvládali to sami a rozhodně jich nijak neubylo. Ano někdy to mají těžké, ale částečně tím, že jsou líní se zamyslet a část věcí nechat ve školní skříňce, o nutných pokladech, jako byla kovová autíčka a následně pokémonské karty ani nemluvím.

Jsou to prostě chlapi, a nekonečným opakováním si zažili návyk, že mamince otevírají dveře, pomáhají vynosit nákup z auta a prostě ji v rámci svých možností “hýčkají” jako ženu.

Jak moc si my ženy stěžujeme, že muži dávno nejsou muži, co si samy neuděláme nemáme a že se z nás vytrácí ženskost.? A jak by se taky nevytrácela, když v podstatě jenom posluhujeme? Proč se tedy divíme, když v tomto duchu vychováváme své děti a syny obzvlášť? Jaký svým dcerám asi samy dáváme příklad? Jsme si jisté, že v dospělosti nebudou kopírovat to, co vídaly celé dětství? A jsme si jisté, že naši chlapci pak nebudou žádat od svých slečen výkony, na které jsou zvyklí od svých maminek?