Mít aktivní život na sociálních sítích je vlastně strašně těžké – hlavně pro ženu mého věku. Ač se mi to moc těžko přiznává, jsem prostě pro tenhle svět málo sdílná. Nejhorší na tom všem je, že mám pocit, že nemám ke sdílení nic, co by mé followery nějak obohatilo.

Můj život je v podstatě nudný a když třeba někdy i ne, nepřijde mi dost dobrý na to, abych ho někde prezentovala. Ale jak na to, když by mi sdílení přineslo nové klienty a větší povědomí o mé práci?

Tak například, zrovna včera jsem dostala k svátku kytky a bonbóny v krásné krabičce s mašlí. Bonbóny byly čtyři, každý byl jinak barevný, a jak skvěle chutnaly.

Hezky v klidu jsem si teď sedla a soustředěně si je jeden po druhém vychutnala.

O pět minut později mi ale došlo, že jsem je mohla nejprve vyfotit. Hodit je do trendy kompozice, vytvořit “flat lay a postnout to na Insta”!

Ale já ty bonbóny prostě rovnou sním, nic nesdílím, i snídani v kavárně sním dokonce v temném koutě bez okna, opět s chutí a hned, jak mi jídlo donesou. Nefotím talíř v kompozici s kafíčkem, nenechám se od parťáka nacvakat stokrát, až mi vajíčka, samozřejmě na avokádovém toustu, vystydnou.

Teoretická pravidla sdílení znám skvěle, to jo, všechny ty barevnosti, filtry, časy kdy postovat, a jak vytvořit tu přetvářkovou atmosféru svého profilu. Ale to přece nejsem vůbec já.

Znamená to ale, že jsem jedna z posledních z generace, která ještě žije pravdivý život bez přetvářky? Znamená to tedy, že naše děti už budou žít v klamu a honit se za něčím, co viděly na sociálních sítích a budou se snažit téhle přetvářky dosáhnout i ve svém reálném životě? A jak je před tím ochráníme? Jak do nich dostaneme ten pravý život? Jak je naučíme, že jídlo musí spíš dobře chutnat než vypadat, jak naučím své syny, že holka bývá i neupravená, protivná a bez úsměvu? (přiznám se, že tohle svým synům pravidelně ukazuju, dalo by se říci, že periodicky) A dokáží to vlastně ještě vůbec pochopit? Dokáží svůj život prožít reálně a ne honem za přetvářkou?

Ano, souhlasím, když si přečtu, z čeho jsem se teď vypsala, je jasné, že stárnu. Mě to ale vlastně nevadí. Stárnu s grácií, vesele, a plná toho pro mě normálního života. A to je pro mě to nejdůležitější!

 

P.S. přikládám na fotce aspoň tu prázdnou krabičku, tak jak jsem ji na stole opustila ;-), sdílím bez filtru samozřejmě…