Hned na začátku se musím přiznat, že jsem blondýna, samozřejmě ne přírodní, jednou za šest týdnů mi k ní dopomůže kadeřník Michal.

A je to venku. Ale téměř denně mě dobíhá pocit, že bych si ty blond vlasy bez barvení opravdu zasloužila.

Naštěstí jsem se “dobře vdala” jak s oblibou říká moje tchýně, tedy mám k sobě muže s velký M, který mě zabezpečí a velmi dobře mně chrání před nebezpečím okolního světa, jako je vyplňování daňového přiznání, kontakt s finančním úřadem nebo zajištění hypotéky. Bohužel se ale někdy této hrůze nevyhnu a pak vznikají pro mě vcelku nejasné situace, jako zrovna nedávno.

Byli jsme podepsat hypoteční smlouvu. Tedy doma opět padl můj dotaz, co všechno to pro mě obnáší a já dostala jednoduchou odpověď, která mě vždycky uklidní: “Jenom se podepíšeš a nezapomeň si občanku”. Ulevilo se mi, to bych mohla zvládnout.

Sešli jsme se s naším finančním poradcem a hurá za slečnou do banky. Byla moc milá a její kancelář vcelku útulná. Na stole měla moc hezkou lampičku.

Netušila jsem ale, že akce “tady se podepiš” obnáší hodinové čtení smlouvy, kdy nám slečna vysvětluje, co který odstavec ve smlouvě znamená.

Vždy se snažím soustředit, ale vzhledem k tomu, že to je téma, které jde ale úplně mimo mě, se mi to prostě nedaří. Soustředím se, snažím se, ale pozornost mi velmi záhy uteče k něčemu jinému.

Zrovna včera jsem už od rána měla pocit, že bych nejradši prospala celý den a ejhle v teple kanceláře banky se tento pocit okamžitě zestonásobil. Takže moje myšlenky po pár minutách opustily svět finančnictví a nastal boj o neusnutí, nezívání co 30 vteřin, prostě boj o holé přežití.

Tak tedy přikyvuji a tvářím se chytře a vůbec ne ospale!

Můj manžel klade slečně dotazy, finanční poradce taky, všichni vedou velmi zasvěcené řeči, padají termíny jako úmor, (mě to tedy k úmoru nudí, ale oni asi mluví o něčem trochu jiném), fixace (ano já se fixuji na to, abych udržela oči otevřené) a tak dále, a tak dále.

Naštěstí se hovor občas stočí k něčemu jinému, atmosféra se uvolní a mě hned napadne, že ta lampička, kterou má slečna na stole je opravdu moc povedená. Užuž se nadechuji, že to sdělím celému světu, ale včas se sama zarazím, protože tu přeci nejsme kvůli lampičce, byla bys Baru za úplnýho blbce. Tak tedy dál mlčím, pokyvuji a usmívám se, to mi jde dobře.

A už je to tady, můžu si vzít propisku a jde se na autogramy, hurá.

Uf, zvládla jsem to, podepsala jsem se hned několikrát, do správné kolonky a podpisy jsou si i podobné. Vítězství, začínám vidět světlo na konci tunelu!

Loučíme se se slečnou, přejeme si vše dobré a já se prostě v té euforii neudržím a už slyším, jak říkám: “Máte krásnou lampičku”!